Pár slov úvodem, jak zněla slova čínské letušky, těsně před přistáním v Chongqingu…? „There is a very hot weather, hot food and hot girls.“ No kdo by se netěšil?

Je čtvrtek a s naším týmem, který byl vyslán splnit Čínskou misi v zastoupení Rudy Jelínka, Jindry Vavrušky a Vlasty Kovaříka, máme sraz na Ruzyňském letišti, kde probíráme první kroky naší strategie. Cesta byla pohodlná, nejdříve se letělo z Prahy do Helsinek, kam let trval necelé 2 hodiny. Zázemí letiště nám zkrátilo čekání v příjemné restauraci a pak už následoval let přímo do Číny.

Přistáváme po dlouhých 10 hodinách na letišti ve městě Chongqing, které bylo naší cílovou destinací, s posunem 7 hodin zpět, takže místo půlnoci jsme měli krásné ráno. Celá cesta trvala přibližně 16 hodin. Při letu jsme byli, především Jindra, nadšeni z přeletu nad Tibetem, protože jsme měli krásný výhled na hory. Vlastu potěšila pravděpodobně nejvíce svačina v letadle, protože na tácu bylo asi 6 chodů. Na letišti na nás už čekalo vozidlo s řidičem, takže transport z letiště do hotelu proběhl bez problému.

Po příjezdu do hotelu nás čekalo příjemné překvapení, protože jsme sice dostali adresu hotelu předem, „重庆市渝北区黄山大道中段“, ale ani tak jsme vlastně nevěděli, jestli budeme spát v garsonce, přepravním kontejneru, nebo v ultra luxusním hotelu. Nakonec to vypadalo velice dobře!

Každý pokoj měl 2 veliké postele, oddělený sprchový kout a záchod, pracovní stůl a malou saunu. Na každém pokoji byl i router a televize, takže připojení k internetu, nebo sledování čínských sitkomů, které si můžete dabovat dle libosti, nebyl problém. Místo, kde jsme pracovali, bylo na dohled z oken našich pokojů, takže cestou do práce se, bohužel, nedalo zabloudit.

Při cestě z práce jsme se téměř pravidelně stavovali ve zdejším non-stop obchůdku „Seven Eleven“, který skýtal sortiment všeho druhu. Od kachních zobáků, přes kuřecí pařátky až po vakuově balené chobotnice. Nikdy jsme nevěděli, na co z toho zrovna máme větší chuť, takže jsme si raději koupili nějaký ten kefír, jogurt, ovoce, sladké pečivo, džus, pivo nebo buráky.

Na cestě z obchodu se nacházelo ještě několik dalších pokušení ve formě všemožně plněných placek a knedlíků, tortil, sendvičů atp. Mnohdy jsme neodolali a do práce přišli i se čtyřmi snídaněmi. Nejzajímavější na obchodování u těchto mobilních stánků bylo placení, kdy člověk do velkého koše hodil peníze o dané hodnotě a sám si vrátil tolik, kolik bylo potřeba. V ten moment jsem přemýšlel, jak dlouho by to asi fungovalo u nás doma. :-)

Co je však zajímavostí na čínské kuchyni, jsou jejich stravovací zvyky, na které jsme byli upozorněni již před cestou. Například pokud si zajdete na u nás oblíbenou pekingskou kachnu, nedostanete plátky prsíček v křehkém těstíčku, ale pařáty, křídla, tučnou kůži, hlavu a jako pozornost podniku vám možná přinesou i vnitřnosti. Maso samozřejmě vyhodí a ani na vyžádání vám ho pravděpodobně nedají, protože by vás mohli urazit, neboť je to odpad. Tudíž když jsme si objednávali na ulici různé dobroty a dávali nám do nich vždy libové maso, usoudili jsme, že nás vlastně chtějí očůrat a dávali nám odpad, respektive „bledá tváře nevědí co je dobré“. To bylo naše veliké štěstí!

Co však bylo časté neštěstí, že člověk nevěděl, co má od jídla čekat. Co mělo být studené, bylo teplé, co mělo být teplé, bylo studené. Sladké bylo slané a tak podobně. Takže k snídani byl teplý džus a u večeře se vás ptali, jestli chcete teplé nebo studené pivo. Když jsem poprosil o studené, podívali se na mě jako na úplného neznaboha a do skleničky s pivem mi přihodili 3 kostky ledu, načež jsem výraz opětoval s ještě větší razancí. Bohužel jsem byl špatně pochopen a do sklenice mi přistála tedy ještě čtvrtá kostka ledu, abych náhodou neměl pivo moc teplé. Vzhledem k objemu sklenice 3 deci, se po 4 kostkách chuť piva značně změnila. Když jsem polkl první doušek, řekl jsem si, že vlastně ani ten Primus a Ambrosius nejsou tak špatná piva…

Když už jsme v tom vyprávění o jídle a všem chutném, jeden z dalších večerů následovala návštěva jiné restaurace kousek dál od centra našeho pobytu, abychom si také trošku prohlédli město. Město je přes den jako velké mraveniště, kde jezdí milióny aut a další milióny lidí, které chrlí metro. Přičemž při průchodu města na nás museli koukat jako na dlouhého, bystrozrakého a… a toho zkušeného :-) I když pravděpodobně na nás koukali pouze jako na tři bíle prapodivné tváře.

Odměnou za dlouhou cestu byla další skvělá večeře a spousta srandy s našimi čínskými přáteli. Je však nutno zmínit a zapamatovat si, že v žádném rodu, pádu, čísle ani čase se nedělají vtipy ve spojení se jménem Mao. Takže ani Maozoleum nezkoušejte, vtip zůstane nepochopen a vy zapovězeni. Jedním z posledních gastro zážitků byla návštěva Hot Potu.

Co vlastně Hot Pot je? Kovová mísa rozdělená na dvě až čtyři části nad plynovým hořákem, v jednotlivých částech jsou různé úrovně pálivého hovězího vývaru se zeleninou od very hot až po žhavou lávu. Hot Pot spočívá v tom, že se objedná několik druhů masa, zeleniny, hub, nudlí, drápků, zobáků atp., jídlo se dle chutí a uvážení nahází do mísy a pak se hůlkami loví. Jídlo bylo naprosto skvělé, pivo zde mělo chuť i barvu a vše bylo zasazeno do podniku, který byl ve stylu domů staré Číny. Navíc jsme zde potkali zajímavou partu lidí od vedlejšího stolu, se kterou jsme se následně celkem spřátelili.

Ten večer jsme dostali dvě varování. Jednak si nedávat jejich paj-ťjou (kořalku), protože to chutí připomíná lak na rakve a druhé, abychom při ťukání dávali pozor na slovo „kan pej“. Znamená to doslova „suchý pohár“, tedy naše „do dna“. Kdo takto zvolá, je povinen vypít až do dna to, co právě drží v ruce (včetně, například, plné lahve) a pokud to nesplní, riskuje inzultaci a mezinárodní incident.

Při vší té námaze a snaze udržet pracovní tempo, ale nezanedbávat sociální život, jsme si museli nějaký čas vyhradit i na regeneraci, a tak jsme nedaleko našeho bydlení vyhledali velice příjemné relaxační prostředí v jednom z hotelů. Již vstup do hotelu nás oslovil. Vše vypadalo honosně a bohatě, stejně tak i bazén, posilovna a sauna, které jsme navštívili. Za našich 200,– Kč zde člověk může strávit celý den a dělat si co chce.

Po takové regeneraci jsme se hned veseleji vraceli do práce! Ačkoli to vypadá, že jsme byli spíše na zážitkové dovolené, nenechte se zmást. Číňané jsou velice pracovití a i my jsme pochytili jejich tempo. V práci jsme většinou začínali v 8 ráno a ve stejnou, ale večerní hodinu jsme končili, ne-li později. Takto to vypadalo i o víkendech.

Jejich pracovní doba je ovlivněna zajímavým zvykem a to, že po obědě mají spací pauzu, takže když se po 12 hodině vrátí z oběda a spí na stole do 14 hodin, je to zcela normální. Stejný rituál následuje od 18 do 20 hodin. Z čeho jsme byli také lehce zaskočeni, byla jejich tolerance mobilních telefonů, což pravděpodobně vyplývá z toho, že přes mobilní telefony nakupují rohlíky, posílají si tam dárky, u večeře hrají ruletu s penězi, a když někdo za večer u stolu prohraje 10.000,– Kč, je to vlastně hrozná sranda.

Po náročných necelých 3 týdnech se naše výprava nachýlila ke konci a nám nezbývalo nic jiného, než se s našimi novými kolegy rozloučit. Všichni jsme ze sebe vydali maximum a díky patří nejen Davidovi, který nám přijel dodat elán a vyprat košile, ale také naší technické podpoře a záloze Martinu Bémovi, Jirkovi Mědílkovi a sličné Malvíně, které se oproti všem zákonů pravděpodobnosti podařilo vyřídit všechnu administrativu spojenou se získáním víz za několik málo dní.

A abychom to zhodnotili, mise byla úspěšná a aktuálně z Česka z Adastry do Číny létá už více než deset konzultantů, kteří se starají o implementaci projektu vycházejícího z toho, co jsme za tři týdny zanalyzovali, a zároveň máme také rozjednanou další spolupráci s jinou společností, tentokrát ze Shenzenu!