- Časopis: Bankovnictví 1/2007
- Autor: David Kozelka, Adastra Corporation
- Klíčová slova: banky, podvody, vzorce chování, scoring, kontrolní systémy
Spotřebitelské úvěry jsou specifickou skupinou na poli finančních produktů. Jedná se o úvěry poskytované soukromým osobám na nákup spotřebního zboží či služeb. Na rozdíl od úvěrů komerčních se předmět, na jehož pořízení se úvěr použije, nestává zdrojem příjmů pro splácení tohoto úvěru. Příkladem jsou úvěry splátkové (pravidelné splácení úvěru včetně úroku) nebo úvěry revolvingové (úvěr se sjednaným finančním limitem na určité období, při jehož splácení lze prostředky čerpat opakovaně).
Spotřebitelské hotovostní úvěry se poskytují bez uvedení účelu a většinou bez ručitele, výši úvěru ovlivňuje klientova platební schopnost. Tyto bezúčelové finanční úvěry bez ručení mají vyšší úrokovou míru než úvěry účelové (například hypoteční) či úvěry s ručitelem. Ve vyšší úrokové míře má bankovní ústav kromě jiného započítané i riziko, že úvěr nebude splácen a banka o půjčené peníze přijde.
Ještě vyšší riziko než u hotovostních spotřebitelských úvěrů (kdy se klient ověřuje na pobočce banky) je riziko u úvěrů sloužících k nákupu zboží uzavíraných přímo v prodejnách. Nejčastěji jde o elektroniku, bílé zboží, nábytek, dovolené a další zboží a služby. Tuto formu splátkového prodeje nabízejí nejen bankovní ústavy, ale i jiné finanční podniky specializované právě na spotřebitelské úvěry. Z hlediska bezpečnosti poskytovaných úvěrů je riziko přidělení úvěru nesprávné osobě u úvěrů na zboží a služby poměrně vysoké v porovnání s úvěry jištěnými ručitelem či nemovitostí.
TYPOLOGIE PODVODŮ SPOTŘEBITELSKÝCH ÚVĚRŮ
Každý bankovní ústav, potýkající se s bankovní kriminalitou a nesplácenými úvěry, se snaží tyto delikvence minimalizovat. Aby se mohl zaměřit se na jednotlivé typy podvodů a bojovat s nimi, potřebuje mít konkrétní představu o jednotlivých typech podvodů.
Pro vytvoření typologie podvodů a mapování nových, neznámých druhů podvodů slouží úvodní strategická studie typů podvodů, týkající se konkrétního bankovního ústavu. Na studii typů podvodů navazuje studie vnitřních procesů a kontrolních mechanismů banky, které podvody nezachytily, a navrhují se řešení v podobně změn procesů a úprav kontrolních mechanismů. Studii typů podvodů je třeba provádět pravidelně (například v půlročních cyklech), protože stejně jako banka a její procesy a produkty se i bankovní delikventi přizpůsobují změnám trhu.
Tato investigace v pravidelných cyklech popíše konkrétní typy podvodů a umožní srovnání jejich vývoje s předchozími vlnami investigace. Provádí se na vzorku potvrzených (nesplacených) úvěrů detailní kontrolou a zjištěním stavu klienta i prodejny, kde úvěr získal, a důvodů, proč tento úvěr nebyl splacen.
VZORCE CHOVÁNÍ NEPLATIČŮ BÝVAJÍ PODOBNÉ
Typologie podvodů spotřebitelských úvěrů je pro každý bankovní ústav jiná, liší se tím, jak se podvody přizpůsobují rozdílným interním procesům banky a také úrovní, na které jsou popsány a zmapovány. Některé vzorce chování neplatičů spotřebitelských úvěrů jsou však podobné a patří k nim nejčastěji následující.
- Klient neúmyslně v prodlení: tento druh mívá největší podíl nesplácených úvěrů. Jedná se o klienty, kteří při podpisu smlouvy měli v úmyslu úvěr splatit, ale z nějakých důvodů tak neučinili. Většinou jde o finanční tíseň, někdy krátkodobou. Také se jedná o klienty, kteří jsou obětí tzv. dluhové pasti, kdy si berou úvěry, aby mohli splatit své předchozí úvěry, a výše jednotlivých splácených částek je nad jejich možnosti. Teoreticky jsou schopni úvěr v budoucnu splatit.
- Bílý kůň: klient podepisuje úvěr, avšak zboží/peníze získává třetí strana. Klient často neví, že by měl splácet (třetí strana jej například přesvědčila, že úvěr přebírá), nemůže splácet (finanční tíseň) či jen poskytl údaje „prodejci“, který mu vyplatil část peněz, a zboží i peníze zůstaly v prodejně. Také se zde vyskytují osoby přinucené násilím či jinou hrozbou k získání úvěru a předání zboží třetí straně. Jedná se o nebezpečnou organizovanou kriminální aktivitu, která často končí ve vyšetřování policie.
- Falešné doklady: úvěr byl získán za použití falešných dokumentů (ztracené, ukradené) či použití dokladů příbuzných/známých bez jejich vědomí.
- Existuje celá řada dalších typových podvodů podle jednotlivých bankovních produktů. Například u spotřebitelských splátkových karet může jednoduše dojít k jejich zcizení přímo na poště (jsou-li doručovány poštou) nebo mohou být na poště zcizeny obálky s PIN a následně (podle adresy na obálce) cíleně okraden majitel karty.
U některých typů podvodů bývá zapojen také zaměstnanec nebo prostředník bankovního ústavu (například u typu bílý kůň či falešných dokladů). Zde je velký rozdíl oproti komerčním a jiným úvěrům, uzavíraným na pobočkách bank. Spotřebitelské úvěry se sjednávají v prodejnách zboží, například elektroniky či nábytku, často ne přímo zaměstnancem banky, ale pouze prostředníkem (prodavačem).
To je další specifická skupina podvodníků, kteří mohou ohrožovat chod finanční instituce. Zprostředkovatelé úvěrů velmi dobře vědí, jak zajistit získání úvěru (znají scoringový model i prováděné kontroly), proto jsou často odhaleni až po delší době, když suma jejich podvodů přeroste určitou mez, která na ně finanční instituci upozorní. První schéma ukazuje příklad rozdělení typů podvodů na interní a externí (z pohledu osoby, která stojí za podvodem - zaměstnanec banky nebo osoba zvenku) a individuální a organizované. Kombinací těchto atributů podvodu získáme několik skupin, k nimž musí bankovní ústav přistupovat různě a bojovat s nimi různými metodami. Jak již bylo zmíněno, jde o příklad definice typů podvodů, jak může být vypracována a která může být v jiných případech zcela odlišná.
BOJ S NEPLATIČI SPOTŘEBITELSKÝCH ÚVĚRŮ
Finanční instituce poskytující úvěry se samozřejmě snaží mít ve svém portfoliu klientů co nejmenší procento těch, kteří neplatí. O to se starají celá oddělení/divize řízení rizika, která spravují, vyhodnocují a neustále zlepšují různé systémy a procesy pokrývající jednotlivé fáze ověřování klienta.
Finanční instituce vede neustálý vnitřní boj mezi snahou získat co největší počet klientů a bezpečnou variantou přidělování úvěru jen stoprocentně spolehlivým klientům, což zase může vést až ke ztrátě obratu či pozice na trhu. Oddělení rizika hledají a určují rozumnou hranici mezi rizikem nesplácených úvěrů a obchodními příležitostmi podle strategických rozhodnutí vedení společnosti.
Scoring a ověřování
Základem rozhodnutí o (ne)přidělení spotřebitelského úvěru je klientovo score, to znamená numerické vyjádření finanční spolehlivosti klienta, vypočtené na základě konkrétního modelu. Většinou jde o statistické modely odvozené z historických dat, která již prokázala, kdo úvěr splatil a kdo nikoli. Výsledek scoringu tak, zjednodušeně řečeno, určuje statistickou pravděpodobnost, že klient úvěr nesplatí. Scoringový model pracuje s řadou proměnných, kde aktuální výše příjmu žadatele o úvěr je jen jednou z mnoha. Podrobnosti fungování těchto modelů bývají jedny z nejpřísněji tajených informací v bankách a finančních institucích.
Výsledek scoringu má dopad na přijetí úvěru, ovlivňuje výši úvěru, který může klient získat, a rovněž může ovlivňovat úrokovou míru, počet splátek a další úvěrové charakteristiky. Scoringový model je velmi efektivní proti žadatelům s omezenou možností splácení, avšak nepomáhá v případě „bílých koní“ či proti jinému organizovanému typu podvodu (tito podvodníci mají často dobré informace o tom, jak uspokojit scoringové funkce z předchozích žádostí o úvěry).
Pokud to vyžaduje výsledek scoringu nebo jiný parametr úvěru (například jeho výše), probíhá další fáze kontroly klienta, a tou je ověřování. Při tomto procesu se nejčastěji ověřují uvedená kontaktní telefonní čísla a adresy. Po úspěšném ověření je klientovi přidělen úvěr, což i se scoringem může trvat jen několik málo minut. Ověřování je efektivní proti podvodníkům s falešnými doklady (uvádějí neexistující zaměstnání/adresy) či proti „bílým koním“.
Kontrolní systémy a vymáhání
Každý aktivní úvěr se pravidelně sleduje. O to se stará část kontrolních systémů, které v případě nesplácení postupují od jemných metod vymáhání (upozorňující SMS zprávy, dopisní výzvy k zaplacení a telefonáty) až k metodám tvrdým (předání případu policii a poté exekuce majetku). Kromě těchto monitorovacích kontrolních systémů fungují ve finančních institucích, zabývajících se spotřebitelskými úvěry, další kontrolní systémy, které nemonitorují jednotlivé úvěry, nýbrž sledují vývoj úvěrů agregovaný na úrovně regionu, měst, prodejen a jednotlivých „prodavačů“-prostředníků, kteří úvěry s klienty zprostředkovávají.
Tyto systémy, pracující s historickými daty, mohou mít různé formy. Od jednoduchých reportingových nástrojů, které ukazují vývoj nesplácených úvěru na úrovni jednotlivých prodejen, až po sofistikované systémy, které pracují se statistickými modely na bázi neuronových sítí (ty vyhodnocují vývoj v jednotlivých prodejnách či u prodavačů a upozorňují na změny v chování žadatelů o úvěr na dané úrovni). To dovoluje upozornit jak na změny v lokalitách působnosti organizovaného zločinu, tak na podvody způsobené novými zaměstnanci či zaměstnanci, kteří najednou začnou podvádět. Uvedené dataminingové systémy lze dobře využít v zemích a regionech s vysokou bankovní kriminalitou (například státy bývalého Sovětského svazu), kde pomáhají odhalovat celé organizované sítě kriminálních organizací.
Pokud je navíc spotřebitelský úvěr nabízen pomocí úvěrové/spotřebitelské karty, musí tyto kontrolní systémy fungovat online a v reálném čase ověřovat jednotlivé platební transakce. Běžně se označují jako online detekční systémy, které na úrovni jednotlivých nákupů rozhodují, zda se jedná o oprávněné, podezřelé nebo podvodné jednání. Tyto systémy jsou podobné systémům pro monitoring běžných platebních debetních a kreditních karet.
Kromě boje prostřednictvím statistických modelů a dataminingových monitorujících systémů se s neplatiči úvěrů bojuje také preventivními metodami, jako je interní PR (snaha přesvědčit prodavače/zprostředkovatele spotřebitelských úvěrů, že podvádět se nevyplácí, že budou velmi rychle odhaleni, propuštěni a případ předán policii) či externí PR (snaha přesvědčit neplatící klienty že si úvěr brát nemají) a také prostřednictvím kvalitní kontroly a monitoringu nově otevíraných poboček/prodejen.
